Dynasphere z roku 1932 – naprostý úlet v autodopravě!

První polovina 20. století dala všanc opravdu velkému množství projektů, konceptů, prototypů a novým nápadům nejen v autodopravě. Experimentovalo se s raketovými pohony, elektro pohony, různými typy pneumatik a závodní auta byla na vzestupu. Vznikaly ale také opravdové šílenosti, a na jednu z nich se teď ve stručnosti podíváme…

Věříme, že jste o Dynasphere nikdy neslyšeli a pokud ano, není od věci si připomenout, o čem tento úlet, který měl změnit budoucnost automobilů, vlastně byl.

Upřímně, neexistuje žádný racionální popis, kterým by se dal tento počin popsat lépe, než obrovská jezdící pneumatika s motorem a sedadlem. O co tedy šlo?

Vynálezcem Dynasphere byl Brit Dr. John Archibald Purves, který si tento „vůz“ nechal patentovat už v roce 1930, i když byla patrná inspirace jednokolkou z 20. let. V roce 1930 mu už bylo 60 let a na většině dobových fotografií můžete vidět pleš jeho syna, který tento netradiční povoz testoval a předváděl veřejnosti. Dynasphere představil J. A. Purves v roce 1932 a veřejnost z něj/ní/toho (netušíme, jak tuhle věc vlastně skloňovat) byla opravdu u vytržení a slibovala převrat v automobilové dopravě. Jenže realita nakonec nebyla až tak růžová, jak se na první pohled zdálo.

Koncepce Dynasphere čítala konstrukci kruhovitého tvaru, v níž seděl samozřejmě „řidič“. Ten byl usazen na sedačce, která byla připevněna na jednoduchém rámu s instalovaným motorem. Nutno podotknout, že Dynasphere už tehdy poháněly dle preferencí dva motory – jeden benzínový a jeden elektrický. Celý rám se sedadlem a motorem byl upevněn na kolejnice, které měly neustálý kontakt s vnitřním kruhovitým rámem. Celá kruhovitá konstrukce se tedy pohybovala tak, že se valila po zemském povrchu a řidič s rámem na kolejnicích seděl uvnitř.

Vozidlo mělo výhodu především v tom, že i přes slabučké motory 2,5 a 6 kW nepotřebovalo tolik energie k hybné síle. Jednoduše řečeno, kolo se dokázalo valit i za pomocí své vlastní síly, takže motor spíše jen pomáhal pohybu. To ve značné míře šetřilo v případě benzínové verze palivo, což bylo i ve 30. letech 20. století důležitou věcí. A ještě tu byla i velice příznivá pořizovací cena.

Konstrukční řešení prvních prototypů mělo však i své výrazné mouchy. Řidič měl totiž k dispozici z ovládacích prvků pouze plyn, brzdu a řazení třírychlostní převodovky (plus zpátečku). Co se týkalo zatáčení, na to se už musel řidič vyklonit na příslušnou stranu a spolu s tím byla také nevýhoda mizerného poloměru zatáčení. Dynasphere totiž nebyl až tak obratný, a tak například do městských odboček a křižovatek byl naprosto nepoužitelný. To vše ale měly změnit další evoluce. Dobře, fajn, zatáčení nebyla jediná nevýhoda tohoto vozidla. Špatné ohlasy měl také výhled z vozu a fakt, že při špatném počasí na vás prostě (i přes zastřešení) pršelo a létala voda, kterou vířila otáčející se konstrukce. No a pak tu byla ještě bezpečnost, která samozřejmě také nebyla nic moc. Co na tom, že Dynasphere nedokázala vytáhnout víc než 48 km/h. I přes to všechno byl ale projekt stále slibný a veřejnost si dynasféru skutečně oblíbila.

Druhá generace už však měla mnohé mouchy vychytané. Především řízení už mělo klasický volant a ten skrze ozubená kola nakláněl celou konstrukci na stranu, která díky tomu zatáčela. Řízení bylo ale dost složité a k zatočení bylo třeba opravdu hodně otáček volantem.

Kromě toho nabídla dynasféra prostor pro jednočlennou, dvoučlennou, čtyřčlennou nebo dokonce i osmičlennou posádku. I tak se ale nikdy nepodařilo konstrukci překročit maximální rychlost 50 km/h. Mimochodem, středně velké „jednokolo“ vážilo necelých 500 kilogramů. Problémy se ale ukazovaly pozvolna, a to konkrétně třeba velkou náchylností k rezivění. Rezivěla včetně samotné konstrukce také kolečka na kolejnicích, samotné kolejnice i ozubená kola řízení. Tehdy se ještě tolik neexperimentovalo s použitými materiály, a tak díky tomu dynasféra doznala hořkého konce, i přesto, že spousta věděckých a motoristických magazínů předpovídala, že přesně v tomto vozidle je budoucnost.

Kdo ví, co by se stalo, kdyby se tehdy dalo předejít korozi a John by měl prostor na řešení zlepšení poloměru otáčení a maximální rychlosti. Je docela dost pravděpodobné, že by se projekt Dynasphere opravdu rozšířil, a i přes smrt Johna Archibalda Purvese v roce 1952 by se pokračovalo na vývoji dalších a dalších generací, které by ve svých evolucích pokračovaly až do dnešní doby.

Kdo ví, kam by se toto vozidlo za dobu své existence posunulo a kolik těchto dynasfér by dnes brázdilo v moderní podobě silnice.